Tady jsou předběžné výsledky 11. ročníku Zimního QRP závodu na VKV 2019:
[odkaz]
Prosím, pošlete případné připomínky a žádosti o výpisy chyb. Na odpověď si budete muset počkat, odjíždím na týden na hory a nebudu mít přístup k deníkům.
Současně upozorňuji stanici OK1KZL, aby dodala požadované náležitosti, jinak bych musel jejich deníky vyřadit jenom na kontrolu, což by byla škoda.

Letos jsem pojal myšlenku, že v rámci oslav 120 výročí narození Přemysla Motyčky OK1AB umožním závodníkům si během Zimního QRP závodu udělat diplom k tomuto výročí. Ke značce OK5CAV jsem přibral i VO Jindru OK4RM a domluvili se na společné akci. Dělba byla jednoduchá, já zajistím zařízení a Jindra zajistí sebe.

Nastala neděle, ráno kouknu z okna, vidím vlhkou silnici a řeknu si, je to dobré a cosi utrousím na adresu meteorologů. Doplním kalorie a uvedu sebe do stavu schopného prezentace alespoň před nenáročnou společností. Pro jistotu vyhlédnu opět z okna - silná změna, na všem leží tlustá duchna sněhu a stále chumelí. Vzpomena si na pumpy v zimě, vyhledám zimní doplňky a tiše vzdám úctu panu Jaegerovi. Na první dobrou objevím své auto a vysvobodím ho ze sněžného příkrovu. Pro jistotu po cestě přiberu lopatu srdcovku. Načež slyším neuvěřitelně hlasitý dlouhodobý rachot, jako by se řítil postupně celý dlouhý panelák. Přiznám se, že jsem se rozhlédl, co kde spadlo. V bílé vánici jsem neviděl nic. Shodou okolností Jindra viděl druhou část, fialový záblesk přes celou oblohu. Moc se tomu jevu nemohl věnovat, protože mu poněkud překážel v cestě mlaďoch, který zjistil, jako už jiní před ním, že s osobním vozem betonovou bariérou prostě neprojede.
Po tomhle zážitku s bouřkou v zimě nastalo rozhodování, zda vůbec vyrazit mimo hromosvody. Rozhodnuto, že když už jsme se vykopali do toho hnusu venku, že budeme pokračovat a hyn sa hukáže.
Naložena spousta hebletí a vyraženo na karlovarskou dálnici. Velmi rychle zjištěno, že optimální rychlost je 50 km/h, přičemž občas jsem v závětří mohl auto rozdráždit až na celých 70 km/h. Jelo s v klasické bílé tmě. V Řevničově nastalo rozhodování, zda pokračovat po lepší silnici, ale prudší s vracečkami, či postupně pomalu stoupat po okresce nejnižší třídy. Zvole druhou možnost jsem si užil jízdy nedotčeným sněhem, kde nebylo příliš jasné, kde je ještě silnice a kde škarpa. Díky Jindrovu navigování se mi podařilo zacouvat na správné místo, přes zrcátka jsem viděl jen bílou pláň.
Anténa jde postavit ve dvou velmi svižně, jenom jsem zjistil, že v tomto autě nemám sadu klíčů ani kombinačky. Naštěstí stačilo poutahovat matky rukou. Horší zádrhel byl s notebookem, kdy jsem nenašel napáječ z autozásuvky, tak jsem vzal měnič 12V/230V 150W. Nadproudová ochrana vyhodila vždy, když jsem se pokusil připojit napáječ notebooku. Přitom jsem to už měl vyzkoušené. Tak jsme museli vyjít s tím, co dodají baterky v notebooku. Se zpožděním (přece jenom na té dálnici jsme zatli pořádnou sekeru do časového plánu) jsme vyjeli na 70 cm. Po půlhodině začal pálit mikrofon v ruce, ozývalo se cvakání a dokonce se restartnul transceiver. V rukavicích vytažen konektor od antény a vyvrhnut ven z auta. Tím pro nás skončilo vysílání na 432 MHz.
V 11 UTC jsme opatrně připojili anténu do konektoru pro 144 MHz a zahájili druhou etapu. Tam to bylo veselejší, ale pro změnu nás trápilo sršení od VN 22 kV. Vedení nás obkličovalo ze 3 stran, tomu se nedalo uniknout. Chvíli před koncem závodu ukončila baterka práci notebooku, takže poslední 3 spojení byla klasicky na papír.

Skrz okno u auta jsme viděli (pro nás) veselou situaci. Traktor, který protahoval silnici, zapadl velkými koly do škarpy tak, že se radlicí opřel o silnici a přední kola mu bezmocně bimblala nad polem. Po chvíli přijel druhý, větší traktor a jal se s ním cukat. Nezmohl nic. I začal kolem uklízet a při té příležitosti zapadl do protilehlé škarpy. Tak tam viseli oba. Naštěstí se mu podařilo po nějakém lomcování se osvobodit, objel kolem po nájezdu na pole a ten menší traktor vytáhl jako řepu.

Demontáž byla rychlá, za ta léta už v tom mám cvik, každá věc má své místo. Navíc přestalo chumelit a nefuněl tak silný vítr.
Návrat byl příjemnější, i okreska byla protažená traktorem, na dálnici nepříliš rychlá kolona. Dal jsem přednost bezpečnosti před rychlostí a bez nějakých excesů dojel domů.

Doma mne čekalo nemilé překvapení. Po připojení na nabíječku a zapnutí notebooku se objevilo jen prvních 5 spojení na 70 cm a nic víc. Vzdal jsem díky Vláďovi OK1DIX, že ve svém logu VUSC pamatoval na takovou situaci. Našel jsem poslední zálohu a tam bylo vše. Ufff. Dopsal jsem spojení z papíru a vygeneroval .edi deník. Takže vlastně pohoda.

Jaký byl Zimní QRP závod na VKV v roce 2019? Alespoň v Čechách zimní a skutečně zážitkový. Rozhodně na něj nezapomenu.
A, mimochodem, víte, že to byl už 11. ročník? Ne? Tak teď to už víte.