Dobrý den,
výsledková listina je tady:
[odkaz]

Omlouvám se za zpoždění, stále jsem se k tomu nemohl dostat.

Zato jsem napsal 2 články, jeden vyjde v OQI (QRP Info) a druhý vyšel v Hamíku 202.

Zajímavá situace je kolem 10. místa na dvoumetru. Celkem 60 bodů rozhodovalo o pořadí 4 stanic, přičemž dvěma z nich byl stržen stejný počet bodů dokonce za stejnou chybu - nesprávný lokátor.

Na slyšenou v létě.

Mirek OK1DOM

Doba je sice vymknutá z kloubů, ale některé věci stále zůstávají neměnné. Tou stabilní věcí je Zimní QRP závod na VKV. Letos připadá na 7. února 2021.
Vypadá to, že bude sníh a teplota pod bodem mrazu, jak se na správný zimní závod sluší. Tak si nabijte akumulátory, teple se oblečte a vyrazte někam na kopec si zazávodit.
Podmínky závodu jsou zde: [odkaz]

Omlouvám se za delší dobu vyhodnocení Letního QRP závodu. Letos nebyly Holice, takže jsem ocenil, že jsem nebyl pod takovým extrémním časovém tlakem, jako každý rok v létě. Navíc v té době jsem měl neobvyklý nával pracovních povinností. Do toho jsem musel řešit protesty, což zdržovalo, navíc když byly potíže s komunikací. O dovolených se lidi nekoukají do svých mailových schránek.

Letošní Zimní QRP závod byl poněkud atypický. Při přípravě věcí jsem odložil lopatu srdcovku s tím, že letos nebude potřeba, na rozdíl od loňska. Nemýlil jsem se, teplota byla netypicky hodně nad nulou, jenom silný vítr byl nepříjemný. Nabil jsem akumulátor 74Ah speciální profi nabíječkou, ta mi odsouhlasila, že je v pořádku a zcela nabitý. Jediné, co mi nefungovalo, byl nově koupený autonapaječ k Dellu. Přestože na krabičce popisky souhlasily, uvnitř bylo něco s jiným konektorem. Prošel jsem všechny mně dostupné notebooky (a že jich je) a neobjevil jsem žádný, do kterého by konektor pasoval. Vzal jsem tedy měnič 12V/230V/150W s tím, že napájecí cesta bude poněkud složitější.
Bez potíží jsem dorazil na své tradiční místo na QRP závody, na Džbán. Sestavil jsem stožár, odměřil a zarazil kolíky, připevnil anténu, připojil koax s novým konektorem. Šmátrám v krabici po poctivém hřebíku krováku, kterým jsem vždy přitloukal patu a ono nic. Co teď? Oko mi padlo na prožlukle těžký akumulátor a už ležel na patě. Pro jistotu jsem odjel autem z dosahu a opatrně zvedal stožár. Bylo to jen taktak, akumulátor se klepal, ale vyšlo to. Bohužel po podrovnání stožáru jsem zjistil, že letos jsem měl špatné oko na úhly. Kotvy nebyly po 120°, ale dvě zhruba 160°, jako naschvál ty proti větru. Vítr statečně pajtloval anténou sem a tam. Už se mi nechtělo se brodit rozbahněným polem, tak jsem mávl rukou a nechal být.
Vybalil jsem stanici, připojil konektory, napájení tcvru připojil k velkému akumulátoru, zapnul měnič pro notebook. Na měniči jen problikla zelená ledka a zhasla. Po chvíli laborování jsem dokázal tak akorát ledku na měniči rozblikat, ale do notebooku nešlo stále nic. I rozhodl jsem se zdroje netrápit a šetřit si baterky v notebooku na druhou etapu, kde bude přece jenom více spojení a etapu 432 MHz odjet postaru na papír. Naladil jsem OL4N, zmačknu tlačítko na mikrofonu – a tcvr se vypnul. Vypnu ho tlačítkem, znovu zapnu, stisknu PTT a tma. Vyhrabu PSVmetr, změřím anténu, je v pohodě. Oškrábu kontakty na akumulátoru, zaklíčuju, tma. Zkusím stáhnout výkon a až zhruba při 2 W jsem schopen i vysílat. Doslova jsem uklohnil několik místních spojení a už je druhá část závodu. Zapínám notebook. Tcvr mi dovoluje dokonce 7 W, tak to už jde. Stožár mám hned za dveřmi, nechce se mi otevírat pro každé pootočení dveře, tak jezdím oknem nahoru a dolů. Najednou cvrnk, ulétne tlačítko a nejde hnout ničím. Hodím přes okno kus hadru a pracuji dál. Hodinu jedu závod, dokonce mi přijdou stanice přes 300 km. Hodina deset minut za mnou, kouknu na baterku v notebooku, ukazuje 66%. Jsem spokojený, tohle vyjde. Usoudím, že je čas se podívat na chat. Zadám údaje, přihlásím se. Najednou hláška, že došla baterka, ukládá, uspává a tma na displeji. Zcela konsternovaně koukám na černý displej, v šoku jsem zapomněl poslední číslo spojení. Nemám už na nic chuť. Přemýšlím nad tím, jak sám sundat ve větru stožár bez pořádně ukotvené paty, aniž by došla anténa k úhoně. Zastavuje u mne auto, vyskakují dva hamové z radioklubu v Rakovníku jako deux ex machina. S jejich pomocí je stožár dole natotata. Skvělá náhoda mi zvedá náladu. Začíná pršet. Balím, všechno je od bahna, já také, navíc nahoře mokrý a celkově promrzlý. Nasazuji čudlík k ovládání dveří, nefunguje. Koukám po pojistkové skříni, krásně vyvedené popisky, jen k oknu nic. Znovu si hraji s čudlíkem, různě s ním kvedlám, částečný úspěch. Ostatní okna fungují, jen tohle vepředu u spolujezdce zůstává zatvrzele dole. Co se dá dělat. Na sedačku hodím hadr, na hlavu narazím čepici a vyrážím ku Praze. Topení hezky naplno, zapnuté ohřívání sedačky. V autě průvan, zvedám si límec, abych zítra mohl otáčet hlavou. Najíždím na dálnici. Do 100 km/hodinu to ještě jde, při vyšší rychlosti mi to chce vytrhnout pravý bubínek z kořenů. Zařazuji se do kolony, chalupáři nespěchají v tom nečase, levým pruhem se občas někdo přežene kolem, jen zvířená mlha za ním. V práci přikryji okno igelitem, přivřu do dveří a odjíždím MHD tak, jak jsem. Vzhledem k tomu hnusu, co stále padá, se nikdo nepohoršuje, alespoň ne veřejně.
Doma strkám notebook do nabíječky, ukazuje, že je zcela vybitý. Kotevní šňůry dávám do kbelíku, natočím na ně vodu, přidám trochu saponátu. Voda dostává zcela hnědou barvu. Nechám do druhého dne, potom začnu proplachovat. Přestal jsem počítat, kolikrát jsem musel napustit vodu, než byla zhruba čistá. Rozkládám je po ústředním topení, drahá polovice to naštěstí nekomentuje, i když moji činnost bedlivě sleduje. Ještě jeden ústrk mi závod připravil. Po intenzivním kvedlání v kýblu vznikl na šňůrách spletenec přímo gordický. Velký kus večera je rozmotávám, stále 3 šňůry mají maximálně 5 konců. Nakonec zvítězím nad hmotou, šňůry jsou odseparovány a smotány do klubek.
Kdysi dávno před lety jsem koncipoval tento závod jako zážitkový, kdy si každý ročník účastníci zapamatují. Inu, funguje to tak.